Lidé kolem mě se dělí na tři skupiny. Na ty, kteří mají upřímnou radost z toho, že si plním sen a snažím se cestovat, ty, kteří projevují radost a emapatii vůči mému cestování, ale vlastně si myslí, že bych se spíš měla věnovat něčemu jinému - nebo bych se měla přestat předvádět, a na ty, kteří mi pravidelně opakují, že v mém věku bych měla dávno šetřit na hypotéku, hledat větší byt, vykašlat se na práci na volné noze a místo toho si najít stabilnější zaměstnání ideálně někde v kanceláři, a začít analyzovat svoje plodné dny. Vlastně v té poslední skupině je jenom moje máma.
Nicméně zjišťuji, že i ta druhá je celkem početná. Z nějakého důvodu (který byl obsáhle popsán sociologií a psychologií a já mu teď nechci dát velký prostor) je pro naše okolí občas důležitější žít podle jejich představ a ne podle toho, co by vyhovovalo nám. Zná to nejspíš každý, i když to zasahuje nejrůznější oblasti života - od výběru partnera, přes tu jedinou správnou práci, kterou byste měli dělat, až po plánování volného času. Já to nejvýrazněji pociťuji právě u cestování.
Občas se ke mně dostanou poznámky o tom, že je nesmysl věnovat peníze skoro výlučně do cestovatelských zážitků, že bych si měla vybírat méně nebezpečné země (přestože jsem zatím v žádné opravdové divočině vlastně nebyla), nebo prostě jenom slýchám poznámky typu: "No jo, ty si žiješ!" Jako by si takhle nemohl žít skoro každý z mého okolí. Je samozřejmě pár výjimek, ale jinak se ale potýkám s tím, že lidé kolem mě nedokážou přijmout fakt, že častěji a dále cestovat je v podstatě jenom otázka priorit.
Obecně nás naše okolí občas tlačí do míst, kterým bychom se rádi vyhnuli, ale kvůli nepříjemným poznámkám není zbytí. Můžete mít ze sebe dobrý pocit, ale když vám někdo dlouho opakuje, že děláte něco špatně nebo že byste se měli cítit špatně, tak vám přivodí minimálně znechucení. Často mám pocit, že je to kvůli tomu, že ve svých rozhodnutích prostě nechtějí zůstat sami, a proto mi nutí svůj styl života.
Bylo by samozřejmě jednodušší řešit s velkou skupinou mých známých, že jedeme v červenci obhlídnout pláže u Splitu, ale že ještě nevím, kdy přesně vyrazíme, protože mi v kanceláři nechtějí dát na daný termín dovolenou. Pak by taky bylo snadné vysvětlovat, jaký byt momentálně hledám a že v té mrňavé garsonce můžou bydlet jenom studenti, nikoli zaměstnaný člověk jako já, že žijeme hektický život, který nám teď nepřeje, a že nejhorší je, že v sobotu večer nedávají nic kloudného v televizi. Že jenom blázen si pravidelně odkládá peníze z výplaty, aby je mohl během několika týdnů prohýřit v hospodách, kde v životě neslyšeli o českém pivu, a v místech, kde mu zhola nic nepřipomíná ty naše české lesy a louky. Protože tohle si můžou dovolit maximálně mládežníci mezi semestry. Takhle dospělý zodpovědný člověk nežije. A možná vůbec nejlepší by bylo začít hořekovat nad tím, že už nejsem studentka, protože to bylo všechno jednodušší a zábavnější.
No nejspíš kvůli tomu, že na tyhle řeči neměl nikdo čas.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky za názor!