Na volné noze se pohupuji teprve pár měsíců. O ničem jsem ale zabořená ve svém pracovním křesílku nepřemýšlela víc než o čase. Respektive o tom, kam položit dělicí čáru mezi práci a zábavu.
Pro zaměstnance, který každé ráno musí vstát v sedm, aby byl v devět v práci, opustil ji na oběd a pak za sebou po páté zabouchnul dveře, je to o něco snadnější. Pokud je ale váš pracovní nástroj počítač a v openspace se mění obývák, jen co dosnídáte (obývák je zde všeobecný pojem, v mé garsonce v podstatě jiná místnost není), hranice se začnou stírat opravdu rychle.
Zkusila jsem si oba extrémy. Při přípravě velkého festivalu, kde jsem dělala PR, byla moje pracovní doba od probuzení po usnutí s výjimkou drobných pauz. Strach z toho, že se něco zásadního nedotáhne a padne to na mou hlavu, byl pro mě nejsilnější energy drink. Daň za šílené pracovní tempo bez většího odpočinku přišla později. Všechny povinnosti byly splněné, ročník uzavřený a v mém pracovním diáři už zbylo jenom se připravit a naplánovat další rok. Ale nešlo to. Ráno jsem vstala - a k práci se dostala za týden. Práce a zábava zkrátka nesmí soupeřit, musí žít v symbióze.
Je úplně jedno, jestli jste ranní pěvec, či preferujete hlubokou noc. Důležité je mít řád. Začala jsem vstávat v 9. Pro moje rodiče je to čas, kdy se probouzí ze svého hýření protekční spratci, zatímco oni už na ně minimálně tři hodiny vydělávají. Je to kupodivu také čas, který rozčiluje i některé mé pracující vrstevníky, u kterých bych po letech strávených na kolejích čekala více tolerance. Ve chvíli, kdy oni odcházejí z pracovní porady, já si čistím zuby. Což mi občas někdo připomene a tváří se u toho tak, že po zbytek času nejspíš musím koukat z okna na to, jak popeláři sbírají odpadky, učitelky vedou děti na procházku a mravenci hledají jehličí na hmyzí stavby. Samozřejmě bez špetky pochopení. Naučila jsem se to přecházet. Snažím se vypnout pracovní email kolem sedmé hodiny večer, ale když je potřeba, hodiny nepočítám. V tento okamžik, kdy ostatní spí a já pracuji, bych to mohla ostatním vracet. Ale nebudu pokoušet karmu (možná až si naženu nějaké body navíc). Je přece úplně jedno, kdy odevzdáte práci - hlavně když to vyhovuje vám. Pokud vám před jedenáctou mozek prostě vypovídá služby, je lepší mu předhodit něco nenáročnějšího a s tím důležitým chvíli počkat. Protože na volné noze si tohle většinou můžete dovolit.
S odchodem z kanceláře si s sebou přinášíte spoustu zlozvyků. Necháváte hrnek od kafe v kuchyni s tím, že se o něj uklizečka postará, překvapí vás, že nikdo nedoplnil papír v tiskárně, přestože jste doma už týden sami, a v neposlední řadě máte pocit, že víkend patří odpočinku. Samozřejmě, že to tak může být! (Stejně tak jako za vás někdo může umýt ten hrnek a doplnit papír, když slušně poprosíte nebo zaplatíte.)
Většinou ale v pondělí přetáhnete oběd s kamarádkou, v úterý si uděláte volnější den, protože vás bolí hlava, ve středu si zajdete dopoledne k lékaři, ve čtvrtek máte ten kurz, kde vás naučí, jak neprokrastinovat, a v pátek si trochu zkrátíte, protože večer jdete na velkou oslavu. Práce vám ale zázračně neubylo, a pokud v neděli odpoledne neotevřete pracovní email, při pondělní uzávěrce se zapotíte jako při tom pátečním tenisu, který jste brali jako součást pracovního programu. A tak jsem přestala striktně vyřazovat sobotu a neděli z pracovního nasazení. Nenechte se zviklat známými, kteří vás označují za workoholiky. Oni nebyli v týdnu s vámi, když jste si ve třech knihkupectvích vybírali toho správného průvodce po Jižní Americe. Oni totiž pracovali.
Když jste na volné noze, na individuálním tempu není nic špatného, nesnažte si ho ale zarámovat běžným vnímáním pracovního týdne. Vášemu šéfovi by to nakonec mohlo zkřížit plány.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky za názor!