Rychle pryč z poštovního kyberprostoru!

Pokaždé, když si uříznu kousek pracovního pátku nebo pondělka, přesvědčuji sama sebe, že ho nastavím sobotní nebo nedělní pracovní míchanicí. Většinou ale nepočítám s malým detailem. Odsunout pracovní povinnosti z posledního nebo prvního dne týdne většinou znamená, že mám víkendový plán, který je pochopitelně časově náročný. S elektronickým kalendářem v ruce si cestou po dálnici směrem z Prahy maluji víkendové pracovní nadšení. Podle plánu mu mám propadnout někdy kolem sobotního poledne. Většinou však vychází na nedělní podvečer.

Zastihne mě většinou v momentě, když v leže usínám zabalená do deky před televizí a sotva vnímám hlasy z obrazovky. Víkend se samozřemě vydařil. Byl v něm zajímavý výlet, netradiční zážitky, skvělé jídlo a nějaké to setkání s přáteli za asistence alkoholu. Od všeho trochu a dohromady pořádný nápor na jedno malé tělíčko. O nějakém odpočinku nemůže být řeč. A tak ležím na gauči a ze všech sil se snažím regenerovat - aspoň během těch několika posledních hodin zbývajících do zvonících telefonů.



A v tu chvíli mi na mysli vytane úkol, který jsem měla udělat ideálně minulý týden a nejpozději včera. Nepříjemné překvapení střídá hořká nechuť k zapnutí počítače a odškrtávání úkolů. Ne ne, tohle nebyla nejchytřejší volba.

Zpravidla se vybičuji ke splnění těch nejdůležitějších úkolů. Většinou to vypadá tak, že otevřu emailovou schránku, napíšu dva vzkazy a okamžitě utíkám z poštovního kyberprostoru. V pondělí si svůj úprk vyčítám a slibuji si, že tohle už mě příští víkend nepotká! Důležité úkoly udělám hned v týdnu a o víkendu budu pracovat na náskoku. Přesně tak. Začnu hned zítra.