Kdo rozsvítil neonovou šipku nad mou hlavou?

Těsně před začátkem jakékoli epidemie rýmy či něčeho horšího moje šéfová chodila po kanceláři, zadívala se každé potenciální oběti do očí a důrazně opakovala zaklínadlo o třech slovech: zázvor, med, citron! Poslechla jsem pokaždé - jsem totiž hodně snadná kořist každé virózy. Asi jako holčička v noci sama v potemnělém parku s trčící peněženkou z kapsy. Pokud ale pracujete spolu s desítkami dalších lidí ve velkém open-spacu, je to jako byste nad tu holčičku umístili velkou neonovou šipku. "Jsem tady a nebráním se!" objeví se pokaždé velkými svítícimi písmeny u té šipky, kdykoli někdo v kanceláři kýchne. 

Loňské jaro jsem strávila v rýmách, kašlích a teplotách. Většinou v práci. Nejspíš abych mohla ten nápis rozsvítit u někoho jiného. To je prostě paradox kancelářského života. Ve chvíli, kdy vám není do zpěvu, musíte to prostě zkusit vydržet. A zatím co se ládujete paralenem a střídavě mezi jeho dávkami vyřizujete telefonáty a maily, přenášíte virózu dál. Šíří se to jako hoax. A vám - většinou přesně po inkubační době, která podle mých zkušeností trvá zhruba tři dny - dojde, že do té postele stejně na chvíli musíte. Pokud vám zaměstnavatel poskytuje takovou vymoženost, jako jsou sick days, kdy prostě zůstanete v posteli bez asistence lékaře, máte štěstí. Pakliže ale vaše jediné sick days jsou ty s neschopenkou, či v případě že jste je prostě už vyčerpali, musíte ještě před klidem na lůžku spěchat k lékaři, aby vám řekl to, co je na první pohled celému okolí jasné - okamžitě do postele!

Já mám úžasnou doktorku. Letos jí bude šedesát, má tři vnoučata a každé ráno před otevřením ordinace si chodí pro rohlíky - to mi při posledním vyčkávání ortelu prozradila jedna starší kolegyně v čekárně. Skvělou vlastností mé lékařky je však to, že nic nezanedbá. To oceníte ve chvíli, kdy máte pocit, že se o vás pokouší akutní slepák nebo dýmějový mor. Každíčká viróza ale tady znamená dohadování se o tom, proč nemůžete zůstat deset až čtrnáct dní v posteli, a obhajování svého přístupu ke zdraví coby zodpovědného.

V tomto směru jsem s prací z domova naprosto spokojená. Lechtá vás v nose? Okamžitě do peřin! Váš den začal kýchnutím? Rychle obléct tlusté ponožky a do ruky hrnek čaje s medem! Můj problém ale souvisí s prací. Kdy je dobré vypnout mail a koukat z okna? A kdy už zírání ven zavání prokrastinací? Když se vás v kanceláři zbaví se slovy: "Dokud se nezbavíš těch červených očí a napuchlého nosu, tak se tady neukazuj!", je to jasné - teď se prostě odpočívá. Jakmile je ale pracovní mail nadosah a vy nemáte od erudovaných lékařů opravdu potvrzenou zákeřnou chorobu, můžete si připadat jako podvodníček. No tak prostě kýcháte a z nosu vám teče jako vodovodu! To je toho! Jenom protože jste doma a ležíte zabalení v posteli, neznamená to, že byste nemohli vyřešit pár pracovních problémů. Možná by bylo nejlepší, kdyby vás do té postele někdo dostal násilím. Ideálně po nějakém předchozím odporu. Třeba třídenním.